Humans of Vzlet:
Eliška Říhová
Připravili jsme si pro vás nový rozhovorový seriál HUMANS OF VZLET, ve kterém vám každý týden přineseme rozhovor s osobností, která je nám blízká. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé, kteří nás inspirují.
Sedmou osobností v HUMANS OF VZLET je režisérka a dramatička Eliška Říhová. Vystudovala obor režie-dramaturgie alternativního a loutkového divadla na pražské Damu. Absolvovala autorskou inscenací III. nádvoří 48/2 v divadle Disk, za kterou obdržela ocenění na mezinárodním festivalu Encounter v Brně. Její divadelní tvorba se pohybuje napříč žánry – od činoherního inscenování vlastního dramatického textu po nonverbální site-specific performance. Často pracuje s neherci a dlouhodobě se zabývá herectvím s maskou.
Rozhovor s Eliškou Říhovou vede divadelní lektorka Petra Šavrdová.
DL: Blíží se premiéra tvojí nejčerstvější inscenace Kytice, my homeland. Proč jsi sáhla zrovna po této látce?
EŘ: Já jsem nad tím přemýšlela už třeba rok. Ten text je velice metaforický a dost ojedinělý na dobu, ve které byl napsaný, a vlastně i obecně ve vztahu k textům, které v Česku máme. Hodně mi záleželo na tom, abychom ty texty nevnímali jen jako příběhy o nějakých lidech a strašidlech.
DL: Proto jsi sáhla k autorské úpravě?
EŘ: Snažila jsem se, aby ten text mohl fungovat v širších kontextech. Nevztahuje se jenom k České republice a ke kontextu vesnického realismu nebo křesťanství, ale tak nějak úplně k celému světu. Aby ty věty mohly zaznít samy o sobě, bez těch původních kontextů, muselo se hodně škrtat.
DL: Která významová linka je pro tebe v inscenaci nejdůležitější?
EŘ: My se zabýváme hodně plynutím života, které je zachycené ve verších Zlatého kolovratu, ale třeba i ve Štědrém večeru. Tam jsou ale úplně zapadlé a myslím, že by divák ani nepoznal, do které balady patří. Erben v textu tematizuje předení právě jako odvíjení se našeho života.
DL: Michal Kern o tobě řekl, že máš specifický režijní styl. Dokázala bys nějak slovy zachytit, jakým způsobem například pracuješ s obrazností nebo s textem na jevišti?
EŘ: Jediné, co jsem si teď více během zkoušení uvědomila, že chci, aby všechny věci, co se tam dějí, vycházely ze sebe. Ta inscenace se nedá zkoušet po segmentech, že bychom si řekli, že uděláme konec, to nejde. Všechny věci vycházejí jedna z druhé. Pořád hledáme nějaké napojení na text.
DL: Jakým způsobem pracuješ s herci?
EŘ: Na práci s herci mi přijde hodně důležité, aby do celkového tvaru mohli aktivně vstupovat. Díky své bytostné přítomnosti uvnitř mají do příběhu ojedinělý vhled.
DL: Musela jsi nějak upravit svůj způsob práce, když jsi zkoušela inscenaci Příchozí s herci s fyzickým postižením?
EŘ: Pro některé z nich bylo složité pochopit, jak ta práce funguje, takže limity byly dány právě tou nezkušeností s tímto druhem přemýšlení. Musela jsem pokyny hodně zjednodušovat.
DL: Příchozí se blíží k derniéře. Měla jsi nějaký zážitek nebo aha moment, který si ve vzpomínkách budeš uchovávat?
EŘ: Překvapilo mě, že mají úplně jiné vnímání prostoru. Bylo pro mě obecně těžké porozumět jejich fungování a tempu.
DL: V obou inscenacích s tebou spolupracuje Alžběta Nováková. Jak dlouho tato spolupráce už trvá a čím je tak tvůrčí?
EŘ: My jsme se spolu potkaly na DAMU, když jsem dělala svou inscenaci v Disku, ve které Bětka hrála. Hodně jsme si tam sedly a ona mě pak přizvala sem do Vzletu. Myslím si, že máme hodně podobný pohled na věci, co se týče divadelního přemýšlení. Cokoli jedna z nás řekne na zkoušce, tak ta druhá chápe, což si uvědomuju, že je vzácné. Už jsem zažila zkoušení, kde tohle právě nefungovalo. Mezi námi je ale velké porozumění a hlavně důvěra, což mi přijde asi nejdůležitější.
DL: Jednou jsi mi řekla, že nerada komentuješ své inscenace, protože ty mluví samy za sebe. Jak moc do nich promítáš sama sebe?
EŘ: Když člověk začíná, tak to hodně často dělá právě kvůli sobě. Hledá způsob, jak otevřít nějaké téma skrze jiné lidi, něco se o sobě dozvědět nebo něco prožít. Tohle už mám za sebou. Já hlavně hledám v každé věci nějaký otisk toho, jak já sama vnímám svět, přitom ale téma se mě osobně nemusí nutně týkat. Vždycky jen potřebuju najít něco, co pro mě bude dostatečně nosné, aby mě bavilo se tím dva měsíce zabývat a nevyčerpalo se to.
DL: Už jsi někdy navštívila Vzlet jako divák?
EŘ: Byla jsem už na obou dílech oživlého podcastu 5:59 na scéně, pak také na Zabijačce, na představení o Léblovi – Objal mě bůh a nic… Líbil se mi ten podcast, ale vlastně i ta Zabijačka i ten Lébl. Vlastně jsem odsud ještě nikdy neodcházela zklamaná.
