Humans of Vzlet:
Tereza Ondrová
Připravili jsme si pro vás nový rozhovorový seriál HUMANS OF VZLET, ve kterém vám každý týden přineseme rozhovor s osobností, která je nám blízká. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé kteří nás inspirují.
Třetí osobností, je tanečnice, choreografka, pedagožka a přední osobnost českého současného tance Tereza Ondrová. Stojí za založením spolků VerTeDance a Temporary Collective a je držitelkou mnoha ocenění.
Rozhovor s Terezou Ondrovou vede divadelní lektorka Petra Šavrdová.
DL: V představení Objal mě bůh a nic ztvárňuješ postavu Petra Lébla. Jak jsi reagovala na to, že budeš hrát mužskou roli a jak ses s tím popasovala?
TO: Nabídka od Daniely s Martou [režisérka Daniela Špinar a dramaturgyně Marta Ljubková pozn. red.] mě hrozně potěšila. Přišlo mi skvělé být součástí odkazu a vzpomínání na osobnost, jakou byl Petr Lébl. Byla to pro mě čest, ale zároveň jsem z toho byla i nervózní, protože je to obrovská zodpovědnost. Genderový posun mi ale vůbec nevadil. Lidé mě často titulují jako androgynní bytost stejně jako např. Tildu Swinton. V patnácti jsem si poprvé nechala ostříhat vlasy na ježka, a pak to zhruba do osmnácti bylo pro mě dost náročné, protože lidé mě často označovali za kluka, vyhazovali mě z dámských záchodků apod., což pro mě bylo dost traumatizující. Nicméně časem jsem se s tím popasovala, takže na jevišti mi role muže nepřišla nijak zvláštní.
DL: Jak vznikaly choreografie či spíše pohybové obrazy?
TO: Ty pohybové celky vznikaly v součinnosti s Danielou, která měla jasnou představu, jak by jednotlivé scény měly vypadat, a tak se začaly v nějakém dialogu tvořit. Snažila jsem se maximálně naplnit to, co Daniela říkala a kam mě vedla, ale zároveň věcem vdechovat i svůj pohled a svou citlivost k práci s tělem a pohybem, s minimalismem a detailem.
DL: Nebylo to poprvé, kdy jsi se ocitla v širší nominaci na cenu Thálie. Vnímáš kritiky vyzdvihované role opravdu jako své nejzásadnější, nejvíc formativní pro tvoji taneční kariéru?
TO: Je určitě důležité říct, že je fajn, když si vás kritická obec všimne. Já byla nominována za Same Same, za taneční duet s režisérkou Petrou Tejnorovou ve stylu grotesek Bustera Keatona, a teď za roli Petra Lébla. Obě dvě věci jsou absolutně odlišné a asi rozumím, proč jsem nominace získala. Mám vždycky radost, když se takové počiny zviditelní, protože moc kritiků na okrajové věci nechodí, to je pak důvod, proč mnoho dobrých alternativních inscenací není v nominacích na jakékoli ceny. Vždy záleží, kdo v té komisi sedí, co všechno za ten rok shlédl a jaké má preference.
DL: Chtěla jsi být někdy něčím jiným než tanečnicí?
TO: Asi jo. Spoustu lidí si myslí, že tady v té inscenaci mluvím poprvé na jevišti, ale já slovo využívám i jako tanečnice, jenom tady jde poprvé o pevný text jiného autora, než jsem já. Původně jsem mohla být závodní lyžařka. Hodně jsme jezdili s rodiči lyžovat a někdo si mě na svahu všiml a přemlouval mě, abych zůstala v Jizerských horách a stala se profesionální lyžařkou. Nakonec i kvůli té praktické stránce, abych se nemusela stěhovat z Prahy na hory, zvítězilo tancování. V jedné inscenaci jsem už odhalila, že mě k tanci asi předurčil sen mojí mámy. Ona vždycky chtěla být baletkou, ale protože měla problémy s klouby, hodně se jí vyhazovala ramena a kolena, ale i kotníky, tak to nešlo, a mě pak přihlašovala do různých tanečních kroužků. Měla jsem štěstí, že mě to začalo bavit, takže jsem za to vděčná.
DL: Byla ses už podívat ve Vzletu i na jiném představení než Objal mě bůh a nic?
TO: Ano, byla jsem třeba na premiéře prvního dílu 5:59 [na scéně pozn. red.], který vytvořil silný dvoj-tandem Lenka Kabrhelová a Martin Hůla společně s Martou Ljubkovou a Petrou Tejnorovou. K Vánocům jsme pak se sestrami daly mámě celoroční předplatné na Collegium 1704, protože máme všechny rády vážnou hudbu. Prozatím jsme navštívily recitál Petra Skalky.
