Humans of Vzlet:
Anna Kameníková
Připravili jsme si pro vás nový rozhovorový seriál HUMANS OF VZLET, ve kterém vám každý týden přineseme rozhovor s osobností, která je nám blízká. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé, kteří nás inspirují.
Šestou osobností v HUMANS OF VZLET je herečka a spisovatelka Anna Kameníková. Do širšího povědomí se dostala v roce 2011 díky roli ve filmu Jana Hřebejka Nevinnost a za svůj výkon byla nominována na Českého lva i Cenu české filmové kritiky. Vedle filmu a divadla se věnuje také práci pro rozhlas a gastronomii – vydala kuchařku Řešíš/Hřešíš s konceptem zdravých a „ne tak zdravých“ receptů.
Rozhovor s Annou Kameníkvou vede divadelní lektorka Petra Šavrdová.
DL: Ty se ve Vzletu objevuješ v inscenaci Objal mě Bůh a nic. Bylo to tvoje první profesionální setkání s Danielou Špinar a s Martou Ljubkovou? Jestli ano, jaké bylo?
AK: Ano, bylo vlastně i první neprofesionální. Marta mi byla vždycky mega sympatická, působila na mě klidně, chladně a chytře v tom nejlepším slova smyslu. Daniely jsem se vlastně bála, a pak jsem byla hrozně mile překvapená, jak sympatická je.
DL: Znala jsi osobu Petra Lébla i před začátkem zkoušení a změnil se případně nějak tvůj osobní pohled na něj?
AK: Znala, ale velmi povrchově, my jsme se o něm učili ve škole, ale já jsem vlastně o něm nevěděla nic jiného, než že se zabil a že byl Na Zábradlí.
DL: Psala sis někdy vlastní deník? Jaký pro tebe měl význam?
AK: Několikrát jsem to zkoušela, protože jsem si říkala, že by se to mělo dělat, ale nikdy jsem u toho nevydržela. Spíš to byla pro mě jedna z dalších povinností a tím pádem otrava.
DL: Co tě nejvíc fascinuje na divadle?
AK: Nejvíc mě prostě fascinuje to, jak je to instantní, jenom v tu chvíli, pak už to prostě neexistuje. To žádné jiné umění nemá. Třeba hudba jde nahrát a člověk z ní může mít stejný zážitek, ale z divadla ne. Je to to jediné živé umění.
DL: Chtěla jsi být někdy něčím jiným než herečkou?
AK: Nejdřív jsem chtěla být malířka, pak kuchařka. A nakonec zbylo tohle. Ale jsem za to ráda.
DL: Není vztah k umění někdy pro tvůrce toxický?
AK: Určitě, umělci jsou úplně šíleně emotivní a hysteričtí lidé, takže vlastně všechno, co by dělali, by pro ně bylo toxické. Takhle se aspoň můžou vyjádřit.
DL: Čeká tebe nějaká premiéra?
AK: V Letí mě čeká LÁSKA/Argumentační. Dělá to Kasha Jandáčková a je to o Olive Oylové, přítelkyni Pepka námořníka. O tom, jak se srovnává s vlastním tělem, a o jejich vztahu.
DL: Zvládáš chodit na některá jiná představení a která bys případně doporučila?
AK: Snažím se tak jednou týdně. Nejlepší, co jsem viděla za poslední dobu, bylo Otec hlídá dceru na Nové scéně Národního divadla.
DL: Máš v plánu navštívit i nějaké jiné představení ve Vzletu?
AK: Teď jsem byla na Should I stay or should I go, bohužel to teda byla derniéra, a to se mi líbilo strašně moc. Pak jsem viděla Sentimetal aneb Noc, kdy na Kavčím plácku umřel Michael Jackson a Orestés se na to jenom díval od Vosto5, a to bylo taky super. Teď mám v plánu jít na První ránu kapitána.
