Co všechno si v rodinách neříkáme? <br/> Zkoušíme Romea, Julii a rodiče!

3 / 10 / 2026

Co všechno si v rodinách neříkáme?
Zkoušíme Romea, Julii a rodiče!

Co se děje v rodinách, když se o některých věcech nemluví? Jaké strachy, tajemství a vzorce si předáváme mezi generacemi? A dokážou rodiče vůbec rozklíčovat, co právě prožívají jejich děti? Anna Klimešová, Petr Erbes a soubor Zapětdvanáct se v nové inscenaci Romeo, Julie a rodiče vracejí k Shakespearově tragédii, tentokrát ale obracejí pozornost také k těm, kteří obvykle zůstávají trochu stranou,
k rodičům.

V rozhovoru mluví o rodinných tabu i vlastních zkušenostech, o setkávání s teenagery a rodiči během příprav inscenace, o castingu Romea a Julie i o tom, proč diváci usednou kolem jednoho velkého rodinného stolu. A dojde i na otázky, jakými byli sami dětmi a jakými by jednou chtěli být rodiči.

Tentokrát se Petra a Aničky ptal náš Boris.

Vycházíte ze Shakespearova textu Romeo a Julie, ale s textem pracujete autorsky. Co si z předlohy berete pro vaše zkoušení?

P: Příběh o mezigeneračním nedorozumění a některé z hlavních postav.

A: Sbor, který prostřednictvím hudebních vstupů provází hrou. V našem podání je to však sbor rodičů inspirovaný reálnými výpověďmi současných rodičů.

P: Taky si z předlohy bereme pocity teenagerů, které rodiče neumí rozklíčovat nebo neví, jak se na ně zeptat.

A: A balkónovou scénu.

Bylo pro vás důležité navázat po inscenacích A proč? a První ráně kapitána na linku divadla s teenagery, nebo jde o krok novým směrem?

A: Zajímalo nás podívat se na téma komunikace uvnitř rodiny napříč generacemi především mezi teenagery a jejich rodiči. Přišlo nám nějak podstatné po našich předchozích projektech dát prostor i skupině rodičů. Z toho důvodu jsme uspořádali laboratoř, která byla koncipovaná jako setkání mezi teenagery rodiči.

P: Jde o dramaturgickou linku, která zkoumá vztahy, ve kterých žijeme a odkrývá, jak se odrážejí v našem jednání a našich emocích. Řekl bych, že se pohybujeme někde mezi sociologií a terapií. Toto uvažování se tvorbou Zapětdvanáct vine od Should I stay or should I go? přes projekty s teenagery k aktuální inscenaci.

Co vás přivedlo k tématu komunikace uvnitř rodiny?

A: Povídali jsme si o momentech mlčení v rodině. O tom, co je tabu, o čem je těžké mluvit. Zajímala nás otázka: Co jsme si mohli říct a zda by se tím něco změnilo? A zda lze společnou komunikací předcházet nějaké tragédii. Přišlo nám zajímavé vycházet z Shakespearovy klasiky Romeo a Julie, která je pro nás mimo jiné i o rodičích, kteří nevědí, co se děje s jejich dětmi. Vedle toho se tam zpracovává téma určitého rodinného tabu. “S nimi se nebavíme…”. Ale už nikdo neví proč.

Nakolik vycházíte z vlastní zkušenosti?

P: U nás doma se nemluvilo o hodně věcech a o spoustě z nich se nemluví dodnes. Rodinná tajemství jsme si vyprávěli nejdřív sami dva s Aničkou, potom uvnitř skupiny a nakonec jsme se zamlčeným tématům věnovali s dalšími rodiči. Inscenace vypráví příběhy mnoha rodin.

Co vás nejvíc překvapilo během rešerší a výzkumu, který zkoušení předcházel?

A: Přijde mi zajímavé, jak je téma prostoupené napříč generacemi. Jak si uvnitř rodiny předáváme vzorce a strachy.

P: Jak je téma tajemství v rodinách všudypřítomné. Jak banální strachy dokážou vytvořit obrovská komunikační tabu. Jak moc se mnou tohle téma emočně hýbe.

V jakém prostoru se pohybujeme?

A: Se scénografkou Klárou Lustyk nás inspiroval imaginativní prostor Alžbětinského divadla, možnost být blízko, být u toho. Diváci sedí ze dvou stran kolem vyvýšeného pódia jako jednoho velkého rodinného stolu a prostoru sdílení. Dostaneme se na ples, do kuchyně, na balkón, do dětského pokoje nebo třeba do noční zahrady.

Na ples patří kapela. Kdo hraje u vás?

P: Hudbu složil Michal Cáb a na basklarinet ji bude i živě hrát v alternaci s jazzovým saxofonistou a mistrem preparovaných nástrojů Martinem Debřičkou.

Jak těžké pro vás bylo z konkurzu vybrat představitele Romea a Julie? Co bylo rozhodující?

A: Bylo to těžké a zároveň i velmi inspirující. Skvělé bylo, že každé podání bylo jiné a hodně osobité. Celý casting proběhl jako workshop. Výsledný výběr spočíval v naší kolektivní intuici. Rozhodující byla společná chemie, chuť autorsky tvořit a věk protagonistů.

P: Do castingu se přihlásilo množství skvělých lidí. Když jsme skončili, několik dní jsme se nemohli dohodnout, protože různé kombinace lidí přinášely různou energii a různá témata. Tohle je pokaždé strašně těžké. Každopádně Josefína se Šimonem jsou úžasní.

Jaké jste byly děti?

P: Představuju si, že jsem byl spíš introvertní dítě s velkou fantazií. Jako dítě učitelky a učitele jsem byl “slušný a bezproblémový chlapec.” Slýchal jsem, že kluci nebrečí, tak třeba nevím, jak jsem projevoval emoce. Měl jsem partu a byl jsem hodně venku.

A: Já jsem byla, alespoň jak znám z vyprávění, fotek a matných vzpomínek, docela živé dítě. Furt jsem někde běhala venku a dirigovala cizí orchestry, co přijely do města zahrát. Tvrdohlavá. Zvědavá. Babička o mě říkala, že jsem: “Pokušitelka”. Milovala jsem encyklopedie zvířat a planet, a ráda jsem je obkreslovala. Potřebovala jsem mít ustlanou postel jako stůl.

Jací si přejete být rodiče?

P: Naslouchající. Blbnoucí. Projevující emoce. Přítomný. Objímající a podporující.

A: S tím souzním a ještě bych přidala odvážná a svobodná.

Cítíte se stále jako dítě? Pokud ne, kdy jste se tak přestali cítit?

P: Vůbec si nevzpomínám, že bych si někdy uvědomoval, že jsem dítě, nebo že někdy přestávám být dítětem. Mám pocit, jako by ve mně odjakživa sídlilo stejné vědomí a jen moje tělo a situace, ve kterých jsem, se proměňovaly.

A: Většinou ne, ale někdy se k tomu pocitu vracím. Často v interakci s rodiči. Různě se to proměňuje, někdy překvapivě. Někdy se to stane v rámci nějakého momentu hravosti. Ten přechod byl postupný. Takový první náznak pro mě byl odjezd na intr ve čtrnácti.

Jakou postavou ze hry byste byli?

P: Julie. Jsem křehkej a plnej emocí. A taky Kapulet, chci mít věci pod kontrolou.

A: Och. Já bych byla asi muzikanti, co přijdou zahrát na svatbu, pak zjistí, že je to pohřeb a chtějí to trochu rozveselit.

A na závěr: dýka nebo jed?

P: Jed. V malém množství a dlouhodobě.

A: Západ slunce.

Co všechno si v rodinách neříkáme?
Zkoušíme Romea, Julii a rodiče!

Aktuality