Humans of Vzlet:
Antonie Rašilovová
Připravili jsme si pro vás nový rozhovorový seriál HUMANS OF VZLET, ve kterém vám každý týden přineseme rozhovor s osobností, která je nám blízká. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé, kteří nás inspirují.
V osmém díle HUMANS OF VZLET si povídáme s Antonií Rašilovovou – umělkyní mnoha tváří, která se věnuje herectví, loutkoherectví a dabingu.
Rozhovor s Antonií Rašilovovou vede divadelní lektorka Petra Šavrdová.
DL: Loutkové divadlo, nebo činohra?
AR: Obojí, nechtěla bych dělat jenom jedno.
DL: Divadlo v sále, nebo divadlo v parku?
AR: V sále. Mám pocit, že to má více možností, i když mám představení, které hraju venku, a to mě taky hrozně baví. V zahradách a v sadech je to velmi příjemné.
DL: Velké jeviště, nebo hraní nablízko?
AR: Já jsem spíš zvyklá na velké jeviště, takže teď by mě lákalo zkusit malý prostor.
DL: Ty hostuješ v pohádkách divadelního uskupení Fras, které občas nabízí dětem nedělní programy ve Vzletu. Jak vznikl tento podivuhodný název?
AR: Na začátku se to jmenovalo Československé klacky a Fras je pak vlastně výraz ze slovenštiny. Ale tato otázka je spíš na zakladatele než na mě.
DL: Pro jak staré děti většinou hrajete?
AR: Dramaturgie Frasu není úplně pro malé děti, řekla bych že od nějakých pěti let nahoru. I když máme pohádku Za dveřmi, která je podle mě i pro menší. Záleží od představení.
DL: Jaké představení jste naposledy ve Vzletu hráli?
AR: 12. května jsme hráli Všechno nejlepší, to je teď naše nejnovější představení. Jde o pokus ztvárnit loutkovým divadlem čtyři krátké povídky, které pojí téma oslavy. Všechno nejlepší můžeme hrát ale i pro dospělé diváky. Jednotlivé části totiž fungují pro rozmanité věkové skupiny. Bylo hodně složité nazkoušet, aby to fungovalo v různých kombinacích, různě za sebou. Přišla s tím režisérka Johanka Bártová, která si chtěla tenhle formát vyzkoušet, a myslím, že se to povedlo. Těším se, až se v létě rozjede loutková sezóna a začneme zase pořádně hrát.
DL: Chodila jsi jako malá do divadla? Vzpomínáš si na nějaký prazážitek?
AR: Měla jsem štěstí, že jsme hodně chodili se školou. Pamatuji si na Klapzubovu jedenáctku v Minoru, poté představení na lodi Formanů, jehož název si už nepamatuji, jen si vzpomínám, že tam byly takové tři velké kulaté masky, to ve mně nějak zůstalo. Já jsem hrozně ráda chodila i na velký divadlo pro děti třeba do Národního divadla.
DL: Už bez loutek hraješ také v představení Příchozí. O čem tato inscenace pojednává?
AR: Příchozí je představení, které vzniklo díky projektu pátý stupeň, jež mohl finančně zaštítit zkoušení pěti neherců s fyzickým postižením. Jinak by neměli na to, aby si platili asistenty, kteří s nimi budou každý den jezdit do divadla. Představení je o činnostech, se kterými musí lidé na vozíku denně zápasit, a nám přijdou jako úplně nepodstatné. Je trošku inspirované filmem Příchozí, který pojednává o mimozemšťanech, již přiletí na Zemi. Vypráví o hledání komunikace s nimi, protože se vyjadřují jiným jazykem. Je to taková paralela k tomu, co jsme všichni zažívali v průběhu zkoušení, hlavně já a Štěpán Lustyk, který v tom se mnou hraje. Učili jsme se rozumět lidem na vozíku, kteří často mají komplikace s mluvou. Parta neherců s fyzickým postižením zase zažívala, jaká to pro divadelníky může být otrava na zkouškách, protože ten proces je dlouhý a náročný. Není to jen umění nebo zábava, musí se to vysedět. Představení je hodně i o procesu, který je pak v konečném „produktu” jasně vidět.
Příchozí představují život lidí na vozíku očima těch, kteří na něm nejsou. Hodně se na tom podepisuje, jakým způsobem pracuje Eliška Říhová ve svých inscenacích. Spolurežírovala je s Bětkou Novákovou, která má zase strašně blízko k této problematice, protože sama jako asistentka pracuje. Není to jenom dokumentární výpověď, ale i plnohodnotné poetické divadelní představení.
DL: Jakou roli tam hraješ ty?
AR: My se Štěpánem střídáme různé polohy. Někdy jsme v rolích asistentů, jindy doktorů, také hrajeme takové prodloužené ruce lidí na vozíku, jejich představy a přání.
DL: Je nějaké další představení, které bys nám doporučila, ať už pro dětského diváka nebo dospělého?
AR: Já mám ráda Zabijačku, divácky je to hodně velký zážitek. Pak jsem viděla představení o Petru Léblovi – Objal mě Bůh a nic. Ve Vzletu je hrozně těžké udělat představení, které se netýká jeho prostoru, ale Daniela Špinar se s tím vypořádala skvěle i vizuálně a scénograficky.
Taky se moc těším na Kytici opět od Elišky Říhové. Z toho obsazení mám velikou radost. Vím, že Michal Kern má velmi zodpovědný přístup k práci a přijde mi, že výsledek je vždy strašně skvělý. Těším se, co to udělá v kombinaci s Eliščiným režijním okem.
