Humans of Vzlet:
Anna Klimešová
Připravili jsme si pro vás nový rozhovorový seriál HUMANS OF VZLET, ve kterém vám každý týden přineseme rozhovor s osobností, která je nám blízká. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé, kteří nás inspirují.
Jedenáctou osobností v HUMANS OF VZLET je režisérka Anna Klimešová. Původně studovala na JAMU obor Divadlo a výchova, který se zabývá prací s neprofesionály. Po ročním stipendijním pobytu v Berlíně na Universität der Künste pokračovala ve studiu na Katedře loutkového a alternativního divadla pod vedením Jiřího Havelky. Už během studia se stala výraznou režisérkou autorských inscenací. Absolvovala inscenacemi Barunka is leaving (DISK 2017) a Zápisky z volných chvil (DISK 2018). Je jednou ze zakládajících členů skupiny 8 lidí, společně s Petrem Erbesem jsou uměleckým tandemem nové podoby skupiny Zapětdvanáct.
Rozhovor s Annou Klimešovou vede divadelní lektorka Petra Šavrdová.
DL: Ty se věnuješ autorskému divadlu už od svých studií. Co tě na něm tolik fascinuje?
AK: Asi to potkávání se s různými lidmi. Autorské divadlo většinou vychází z tématu, které se nás nějak týká. Přineseme ho do inscenačního týmu, a pak ho rozvíjíme. Někdy se inspirujeme příběhy, které se nám staly, nebo vycházíme z nějaké aktuální tématiky. Tohle divadlo se bytostně dotýká reality, toho, co se děje teď a tady.
DL: Kde nacházíš odvahu pro ten krok do neznáma při zkoušení autorské inscenace? Na začátku většinou není žádný pevný text.
AK: Je to vždycky takové dobrodružství, vlastně to mám docela ráda, ten princip spontaneity, přestože jsem velmi organizovaný člověk. Autorský proces bývá velmi chaotický a člověk se musí otevřít tomu, že ne všechno má pod kontrolou. Vyžaduje to hodně zvědavosti. Samozřejmě to přináší i spoustu obav, jestli z toho něco bude, jestli se to dobře poskládá, jestli to bude dávat smysl. Představa je na začátku dost neurčitá, ale právě tím i zábavná a vzrušující. Všechno vzniká vlastně až tím setkáním a společnou tvorbou.
DL: Jaké téma máš teď vyhlídnuté do budoucna?
AK: Teď v srpnu chystáme s Petrem Erbesem a skupinou 11:55 Laboratoř autorského divadla, která se bude zabývat tématem kultu těla v historicko-politických souvislostech, ale i ve smyslu vnímání těla vlastního. V rámci výzkumu nabídneš i ty jako lektorka mimo jiné workshop o bodyshamingu.
Tímto bych ráda pozvala všechny ve věku 13–25 let, kteří mají chuť zabývat se divadlem a zajímá je autorský proces, aby se přihlásili. Budeme pracovat s různým materiálem, s historickými i vlastními příběhy. Budeme hodně improvizovat, zkoušet pohybové divadlo a výstupem bude jednodenní happening, který bude otevřený pro veřejnost.
DL: Ty už za sebou máš režii jedné mezigenerační inscenace, První ráda kapitána, kde ses s herci-teenagery setkala. Jaká pro tebe byla tato spolupráce?
AK: Bylo to skvělé. Původně jsme chtěli vybrat jenom pět teenagerů, kteří by ztvárnili pět mladších alter eg našich herců, protože nás zajímalo téma dospívání. Po castingu jsme nakonec vzali 15 teenagerů, kteří měli spoustu svých témat a potřebovali je sdílet. Ta práce byla strašně přínosná pro obě strany. Zapojili se do tvorby scénografie, hudby i dramaturgie. Jejich pohledy a nápady nás hrozně inspirovaly, takže to byl autorský proces se vším všudy a byl skvělý.
DL: Jelikož se jedná o autorské představení, je v něm i nějaký kus z tebe?
AK: Určitě, dokonce velký. To už tak v autorských kusech bývá.
DL: Jaké máš na inscenaci ohlasy od rodiny a přátel?
AK: Moc hezké, ne všichni už na něm byli, ale třeba můj brácha říkal, že to bylo intenzivní, protože mu to samotnému připomnělo nějaké historky ze školy. Prý se u něj emoce střídaly jako na horské dráze. Kamarádka, která učí ve škole, zase říkala, že bylo pro ni hrozně fajn slyšet výpovědi těch dětí, že by to měl vidět každý pedagog. Mám velkou radost, že tam chodí i rodiče s teenagery společně, protože si myslím, že si potom mohou o tématech, které inscenace otevírá, povídat.
DL: Ještě se zeptám na soubor 11:55. Jak to, že je vaše symbióza tak tvůrčí?
AK: To já nevím, ale je to tak. Je to až magické. Možná je to stejným způsobem práce, na který jsme zvyklí, protože jsme společně studovali u Jiřího Havelky na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU. Určitě nás spojuje chuť pracovat mimo tradiční divadelní formy. Rádi pracujeme autorsky, s improvizací, diváckou interakcí. Herec není jen interpretem, ale vystupuje jako performer, takový mediátor a komunikátor mezi postavou a sebou samým.
DL: Bylas nebo chystáš se na představení i jiných tvůrců do Vzletu?
AK: Chystám se už strašně dlouho na představení Elišky Říhové Příchozí (inscenace Příchozí měla 10.6. 2024 svou derniéru, pozn.aut.) a také bych chtěla vidět Objal mě Bůh a nic o Petru Léblovi s Terezou Ondrovou.
