Humans of Vzlet:
Alžběta Nováková
Připravili jsme si pro vás nový rozhovorový seriál HUMANS OF VZLET, ve kterém vám každý týden přineseme rozhovor s osobností, která je nám blízká. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé, kteří nás inspirují.
Dramaturgyně, režisérka, herečka, zpěvačka, osobní asistentka pro tělesně a mentálně postižené osoby, tlumočnice pro neslyšící osoby to všechno je další osobnost v HUMANS OF VZLET – Alžběta Nováková. Před tím, než začala studovat herectví na katedře Alternativního a loutkového divadla DAMU, studovala tři roky český znakový jazyk na Filosofické fakultě UK. Více než 10 let se věnuje divadelní improvizaci a jejímu přesahu do dalších uměleckých odvětví. Je spoluzakladatelkou a členkou divadelní skupiny České národní improvizační divadlo a kočovné skupiny Budenebude kůň. Zajímá se o principy mezilidské komunikace, psychologii, cizí jazyky. Sama sebe popisuje jako chmýří z topolu na kapotě kamioňácké kabiny, tichá i hlučná. V uměleckém procesu se zajímá o propojení etiky a estetiky.
Rozhovor s Alžbětou Novákovou vede divadelní lektorka Petra Šavrdová.
DL: Bety, ty jsi se Vzletem propojena hned několika projekty. Začněme tím, se kterým se bohužel začátkem června rozloučíme, tj. Příchozími. Jakých témat se dotýká?
AN: Ve zkratce je to inscenace o lidech s těžkým typem postižení, kteří nebydlí v ústavních zařízeních, ale doma, a o jejich vztahu s jejich osobními asistenty, kteří jim většinou suplují jejich ruce, nohy a pomáhají jim, aby mohli svobodněji žít.
DL: S touto problematikou jsi přišla ty, protože se tě téma osobně týká. Jakým způsobem?
AN: S těmito lidmi mám profesní zkušenost, protože pracuji jako osobní asistent už asi pět let. Předtím jsem osm let pomáhala lidem s kombinovaným postižením. Práce osobní asistentky mi pomohla dostat se skrz všechny umělecké školy, protože je neuvěřitelně flexibilní a zároveň fajn a důstojná. A je hodně o komunikaci. Myslím, že to je jedno z nejintimnějších povolání, co existuje. Vstupujete do života nebo domova někoho cizího a nějak tam spolu existujete jako dva dospělí lidi. To mi přijde, že je trochu podobné s uměním, s divadlem – jsou to prostě hodně komunikační oblasti.
Potom mě jako angažovaného člověka trápilo to, že situace lidí s postižením je v České republice fakt nanic. Hlavně z toho důvodu, že nemají dostatečné finance na to, aby mohli žít doma. Představa, že tito lidé musí být v ústavu, i když chce žít sami a po svém, byla jednou z motivací, proč jsem chtěla toto téma zpracovat divadelně.
DL: Jaké bylo setkání s lidmi s fyzickým postižením právě na jevišti?
AN: Mám pocit, že setkání profesionálních divadelníků a neherců na jevišti je v posledních x letech takovým, nechci říct fenoménem, ale prostě děje se často. Myslím si, že se divadelní svět snaží dobrat nějaké autenticity v těch otevíraných tématech. U lidí s postižením se často stává, že mají nejen finanční, ale i prostorové bariéry, tzn. nedostanou se do veřejného prostoru dostatečně často, aby si na ně společnost zvykla, i když v ní mají místo jako každý jiný. Proto pro mě bylo podstatné i jejich setkání s divákem a ostatními herci naživo. To bylo tématem samo o sobě.
Jinak spolupráce byla dobrodružná a překvapující, protože vnímají čas úplně jinak. Museli jsme být hodně trpěliví. Vstupovala do toho spousta překážek a náhod, ale to se stává i u normálního zkoušení.
DL: Po některých reprízách následuje debata s tvůrci a diváky. Jak vnímáš tuto část večera?
AN: Já jsem strašně ráda za možnost interakce s publikem. Ne po všech představeních zažívám radost, že můžu debatovat, protože mám pocit, že se lidé někdy stydí a chvilku to trvá, než se to rozjede. V této inscenaci se otvírají témata, na která se lidé nemůžou často normálně zeptat a v tu chvíli vnímám, že ta debata je občas i důležitější než to představení. Tím se to téma nakousne a v debatě je pak prostor něco opravdu zodpovědět. Mám fakt radost, když se lidé ptají, když je to zajímá, nejen umělecké věci, ale i sociopolitické, kulturní a tak.
Představení nejde jenom po dokumentární a etické stránce věci, ale s Eliškou (Říhovou pozn. red.) jsme se snažily, aby to bylo svébytné estetické dílo. Chtěly jsme jít proti stereotypu, tedy proti tomu, že když se v nějaké inscenaci ocitnout lidé s postižením, tak to musí být zákonitě jenom o nich. Chtěla jsem, abychom společně vytvořili něco, co se nad to trošku povznese.
DL: S inscenací jste v květnu vycestovali i mimo Vzlet, konkrétně na festival Divadelní Flora Olomouc a Divadelní svět Brno. Co všechno je třeba obstarat jinak, když se cestuje s pěti herci na vozíku?
AN: Jde o mnohem více organizace před samotnou cestou. Česká republika ještě není úplně bezbariérová, takže se všechno musí dělat s předstihem, např. rezervace dopravy. Sehnat bezbariérový hotel taky není nic jednoduchého. Herci s sebou dále mají spoustu specifických pomůcek, aby jim ten každodenní život nějak fungoval. S tím se pojí například i potřeba asistenta, takže je to zároveň náročnější finančně.
DL: Dalším tvým dramaturgickým počinem je inscenace Kytice, my homeland. Co tě fascinuje na textu, který je víc jak 150 let starý? Může něčím zaujmout současné publikum?
AN: Zrovna dneska jsem o tom přemýšlela, proč Kytice stále žije. Jsou to ale jen subjektivní názory, ne nějaká objektivní fakta. Jedním z důvodů je historický kontext, ve kterém dílo vznikalo. Mít dílo v češtině bylo v té době nové a obroditelské. Proč ale svou historickou éru přežilo? Zaprvé je o hodně silných vztazích a tím je do jisté míry nadčasové a nesmrtelné. Hybatelkami děje jsou pak převážně ženy. To je pro mě hodně silný motiv. Také tomu dílu pomáhá, že je veršované, text je rytmický a symetrický a tím i dobře zapamatovatelný. Tak prazvláštně zlidověl, až se z toho staly takové říkačky.
DL: Předpokládám, že diváci nemají očekávat klasické zpracování.
AN: Já se bojím slova klasický, i když si samozřejmě pod pojmem Kytice klasiku představím. My však nezpracováváme všech 13 balad–v inscenaci zazní útržky jen některých z nich.
Dalším specifiem je prostředí, do kterého děj zasazujeme. Ten text je pro Čechy takovou domovinou, kterou známe, zároveň je ale archetypální, a tak se díky tématům, která otevírá, dá nad český kontext povznést. My jsme si z toho s Eliškou vybraly jen vztah matky a dítěte, jak rodič selhává nebo se mu naopak výchova daří. Takže to asi úplně klasika nebude.
DL: To se možná můžeme dovtípit i díky tomu, že postavu matky hraje herec Michal Kern.
AN: Nám jde o ten vztah toho, kdo vychovává a kdo je vychovávaný, nejde o gender. Šel stranou také křesťanský kontext, který je u Erbena extrémně čitelný, ale my jsme se ho rozhodli úplně vypustit.
DL: Máš zálusk na nějaký další starší text, který by stál za to zinscenovat současnou jevištní optikou?
AN: Už docela dlouho neseme v hlavě s jiným týmem zpracování Meleagra. Je to příběh o vztahu matky a syna, kdy ta matka drží v rukou jeho osud, který je ztělesněn polenem. Ten rodič má moc nad životem svého dítěte a nikdy ho nenechá svůj osud třímat sám. Je to podle Ovidia a láká mě na tom podobná věc jako na Kytici. Ten text je v něčem už zastaralý a trochu exotický, ale zároveň silně archetypální v propojení člověka s jeho kořeny, s časem, kdy se historie vyprávěla a nejenom psala.
DL: V září proběhne ve Vzletu každoroční festival Volná jízda, kterého ses se svou improvizační skupinou České národní improvizační divadlo v minulých ročnících zúčastnila. Čím myslíš, že je improvizace tak vzrušující z hlediska improvizátora? A co může naopak nabídnout divákovi?
AN: Já na improvizaci zbožňuju to, že je takovým ztělesněním přítomnosti. Aby vše fungovalo, musíš být fakt teď a tady, nevymýšlet to hlavou, ale následovat intuitivní tělesné impulsy a vnímat, co dělají tví kolegové. Miluji improvizaci, je to velké dobrodružství. Divák, myslím si, rád sleduje to, jak se překvapivými momenty herec vypořádává a vydává se na to dobrodružství spolu s ním. Pokud je skupina sehraná, tak je to super. Pokud se herci negují a nespolupracují, pak to není úplně „koukatelné”.
DL: Na co ty se přijdeš podívat do Vzletu jako divák?
AN: Už mám v diáři První ránu kapitána od 11:55. Extrémně mě zajímá práce s herci–teenagery, tak na to se hodně těším.
