
Songs of Others je inscenace o hlasu, který může být slyšet jen tehdy, když mu někdo naslouchá.
Dostáváme se na zkoušku sboru, který se připravuje na benefiční koncert Songs of Others, věnovaný podpoře lidí, jejichž písně jsou někde ve světě zakázané… Přísně zakázané písně ovládnou naši nadcházející premiéru a novou inscenaci. Songs of Others připravují Anna Klimešová a Boris Jedinák společně se sborem Veselé Chvíle.
Proč tohle téma a jakou sílu mohou mít písně? Anny a Borise se ptá Petr Erbes.
Proč vás zajímají zakázané písně?
Boris: S Aničkou jsme chtěli blíž nahlédnout na to, jakou roli může hrát hudba v boji za svobodu nebo ve vyjádření vlastní identity. I dnes bývají některé písně na různých místech světa zakazovány. Zajímá nás, z čeho pramení strach totalitních vládců z určitých hudebních projevů, písní, zpěvaček a zpěváků.
Anna: Přijde mi těžko představitelné, že kvůli textu nebo způsobu zpěvu či hraní může být někdo perzekvován, odsouzen, donucen k emigraci nebo mučen. S Borisem nás zajímá téma cenzury i autocenzury, které jsme již rozpracovali v inscenaci Tartuffe v Komorním divadle v Martině. Ve Vzletu v inscenaci Songs of Others zveme diváky na veřejnou zkoušku sboru, který chystá benefiční koncert na podporu zpěvaček, které jinde ve světě nemohou zpívat. Tématem hry nejsou jen písně a jejich zákazy, ale také solidarita a křehkost demokracie. Klademe si otázky: Proč si vlastně zakazujeme navzájem zpívat? A proč je pro nás náš hlas důležitý? Jak ovlivňuje naši identitu a pocit svobody?
Znáte osobně někoho, kdo si nemůže zpívat, co chce?
Boris: Myslím, že ne. Neznám nikoho, kdo by si nemohl zpívat, co chce, pokud mu v tom nebrání vlastní přesvědčení nebo rozhodnutí.
Anna: Prostřednictvím svého přítele znám několik kurdských příběhů o stíhání lidí kvůli tomu, že na veřejnosti hráli kurdské písně.
Příběh které písně vás nejvíc zasáhl?
Anička: Řekla bych, že mě téma zasahuje komplexně, a to i z toho důvodu, že ráda zpívám a představa, že mi to někdo zakazuje, je strašně nepříjemná. O to víc, když k tomu dochází v rámci nějakého dělení na to, kdo zpívat může a kdo ne. Třeba v tomto oblečení ano a v tomto ne, muži ano a ženy ne. Silné jsou pro mě proto osudy afghánských žen, které mají zakázáno zpívat, nebo například příběh íránské zpěvačky Parastu Ahmadí, odsouzené k 74 ranám bičem, či kurdské zpěvačky Nudem Durak, která je v současnosti ve vězení a ztrácí hlas.
Boris: Je pro mě těžké vybrat jednu píseň, ale hodně mě zasáhl příběh Gagika Čilingaryana, člena sboru Veselé chvíle. Gagik pochází z Arménie, kde některé písně existují v arménštině; stejně tak je můžeme například slyšet v Turecku s tureckým textem. Vzhledem k historickým i současným konfliktům mezi oběma zeměmi je společensky nepřípustné zpívat arménské písně v turecké verzi a naopak. Gagik se s jedním tureckým hudebníkem rozhodl pokusit se toto společenské téma otevřít tím, že oba nazpívali tutéž píseň v obou jazycích. Chtěli tak nabídnout možnost smíru a nové vyhlídky na to, jak by se vztah mezi oběma společnostmi mohl dál rozvíjet. Když Gagik pustil hudební nahrávku své babičce, celý nápad se u ní nesetkal zrovna s nejlepším přijetím. Historické trauma je stále silně přítomné a pokus prolomit svár narazil na své limity. Není to tak docela příběh zakázané písně, ale spíš příběh pokusu navázat prostřednictvím hudby dialog.
Kdo vlastně nejčastěji nějaké písně zakazuje? Kde?
Boris: Přijde mi, že se písně nejčastěji zakazují na místech, kde kulturní diverzita, mnohost názorů a svobodné vyjádření emocí představují pro vládnoucí elitu ohrožení „pořádku“ a zavedených pravidel. Příkladem je cenzura kurdských písní v Turecku, zákaz ženského sólového zpěvu na veřejnosti v Íránu nebo perzekuce ruských kapel, které se vymezily vůči současné vládnoucí garnituře a válce na Ukrajině. A to jsou jen některé příklady. Zároveň mi připadá, že zakazované písně naopak paradoxně získávají ještě větší sílu a strach, který z nich vládci zjevně mají, jim jen dodává na síle.
Anna: Myslím, že také většinu písní zakázali muži. Důležité také je, že písně historicky vyprávějí příběhy, které nejsou vždy úplně pohodlné. Je to vlastně způsob, jak se vypořádat s krutostí světa. Mám pocit, že o některých věcech ani nelze mluvit a jde o nich jen zpívat. Dalším aspektem je, že když píseň vybočuje z nějakého standardu, může být její svobodomyslnost nebo smyslnost považována za nebezpečnou či nemravnou. Prostřednictvím písně se také může velká skupina lidí k sobě velmi přiblížit a cítit sounáležitost.
Proč bychom takové písně měli zpívat?
Boris: Věřím, že zpěvem zakazovaných písní (ať už současných, nebo těch z historie) udržujeme kontakt se světem a vzájemně se provazujeme. Jejich veřejný zpěv může být nahlas vysloveným niterným přáním, politickým aktem, sdílenou radostí i smutkem.
Anna: Nevím, zda je musíme nutně zpívat, ale myslím, že je potřeba je vnímat a dát jim prostor. Mluvit o nich. Protože jsou součástí světa, ve kterém žijeme. Příběhy, které nesou, se nás v minulosti také dotýkaly a mohou se nás dotýkat i v budoucnosti. Je dobré si to uvědomovat a dávat takovým příběhům prostor. Souvisí to s myšlenkou, že tu nejsme jen my, ale i ti druzí.
S kým na inscenaci spolupracujete?
Anna: Inscenace vzniká se sborem Veselé chvíle, což je mladý kolektiv, který vznikl kolem studentek pražské DAMU Veroniky Holcové a Anny Datiashvili. Členky sboru často tvoří autorské hudební inscenace a toto je jejich první spolupráce s jiným tvůrčím týmem. Ke scénografii jsme oslovili scénografa a výtvarníka Roberta Smolíka. Scéna je koncipovaná jako prostor zkoušky, který se ale postupně mění ve společenský prostor plný plakátů, transparentů, ikon, výrazných výtvarných obrazů a performativních akcí.
V čem pro vás spočívá síla sboru?
Boris: Se zpěvem ve sboru sice nemám osobní zkušenost, ale vždycky mě na sborech fascinovalo, jak se ve stejnou chvíli na stejném místě dokáže tak početná skupina lidí sjednotit a něco vytvořit… Co vlastně? Asi svébytný zvukový svět prostřednictvím společné myšlenky a hlasu. Zároveň mi to něčím připadá i trochu strašidelné: jaká síla se může ve společném zpěvu skrývat a jak se v přímém přenosu rozpouští individualita ve sborovém společenství. Asi i proto jsme se s Aničkou rozhodli pracovat v inscenaci s výchozí situací zkoušky sboru, při níž můžeme být spolu s diváky přímo v procesu a sledovat i mocenské hry uvnitř kolektivu.
Anna: Při tvorbě celkového tvaru jsme se inspirovali Felliniho filmem Zkouška orchestru. Sbor pro nás představuje mikrokosmos společnosti. Síla sborového zpěvu spočívá v jeho mohutnosti a mnohovrstevnatosti.
Má podle vás divadlo stejnou sílu jako koncert? Nebo větší?
Anna: Asi záleží na tom, jaké divadlo a jaký koncert. Koncert působí primárně emočně a většinou je možné se napojit na interpreta či autora a zpívat s ním. To se mi u divadla většinou neděje – neříkám si s herci texty –, ale silněji tam vnímám vizuální složku. Je to síť různých principů, se kterými divadlo pracuje a které tematizuje.
Boris: Na hudbě se mi strašně líbí, že ve mně dokáže aktivovat neracionální, pocitové a pudové části mého vědomí. S tím se na divadle tolik nesetkávám; dokonce mi to v české divadelní scéně trochu chybí. V tom je pro mě koncert oproti divadlu takovým magickým aktem. Ale možná to víc vypovídá o tom, že „magické“ vidíme spíš tam, kde se sami běžně nepohybujeme. A v divadelním zákulisí jsem denně. Na koncertech bohužel méně.
Jakou písničku byste nejradši zakázali vy? A proč?
Anička: Já bych v principu nikomu nic zpívat nezakazovala.
Boris: Mně ty zákazy nějak nejsou vlastní. A i jako posluchač chci být otevřený tomu, abych každou píseň bral jako zprávu o nějakém svébytném hudebním proudu. Ale jasně, v současnosti bych opravdu rád zatnul tipec písni Jednou budem dál. Nějak mi začíná připadat, že už je to pěkná doba, co si slibujeme, že „jednou budem dál“, a že je fajn někdy vedle zpěvu rozjet i další kroky ke změnám.
Co se vám vybaví, když se řekne cenzura?
Boris: V současnosti se mě dotýká probíhající změna české kulturní politiky a zásahy ministerstva kultury do grantových komisí. Není divu, že řada žadatelů o prostředky na realizaci svých uměleckých projektů se obává, jak budou nyní posuzována témata, která bezprostředně a kriticky reagují na současnou politickou situaci. Budou opravdu hodnocena objektivně? Napadá mě, že právě v takové atmosféře se rodí ta opravdu nebezpečná cenzura – taková, kterou si vlastně dokážeme vytvořit sami.
Anna: Znemožňování svobodného šíření informací. Trestání za názor. Nemluvení o problémech, o kterých je těžké mluvit. Jistý druh mlčení je pro mě také často cenzurou.
Co jste si dnes zpívali?
Anna: Lean on Me na zkoušce.
Boris: Jednou budem dál. Zase…



