První rána kapitána
Recenze Deník N
30. ledna 2024 – Johanka Formánková
Jsi vybitej! Jak se teenageři střetávají s mileniály a co všechno mají společné
Na jevišti pražského Vzletu probíhá střet generací. V režii Petra Erbese a Anny Klimešové se v inscenaci První rána kapitána potkávají teenageři s mileniály. A zjišťují, že mají společného víc, než by čekali.
Divadlo pro teenagery patří v České republice dlouhodobě k zásadně nedostatkovému zboží. Cílová skupina 13+ bývá často přehlížena v tom smyslu, že zde nevzniká mnoho produkcí vyloženě pro ni.
Jeden z protiargumentů zní, že pro tak staré děti již nejsou nutné zvláštní ohledy a že se již dokážou vcítit i do „příběhů pro dospělé“. Jde tu ale spíše o poskytnutí prostoru pro témata dospívajících, na která se ve velkém světě pohlíží někdy zbytečně pejorativně či předsudečně.
Téměř úplné absence divadla pro dospívající publikum si všiml i divadelní soubor 11:55 (čtěte za pět dvanáct), a tak spolu s renomovanou režijně-dramaturgickou dvojicí Anna Klimešová a Petr Erbes (působící mimo jiné také v Divadle Na zábradlí či v Minoru) oslovil několik teenagerů ve věku 12–18 let.
Touto spoluprací, v níž se dospívající do procesu tvorby zapojili kromě herectví také režijně, dramaturgicky, hudebně a propagačně, vznikla pro vršovickou kulturní křižovatku Vzlet inscenace První rána kapitána.
Divadelní vybíjená
Do sálu pražského Vzletu za energického a rytmického hudebního doprovodu kapely jeden za druhým přibíhají performeři. Postupně v rámci svého velkolepého entrée podpořeného barevným osvětlením každý předvede krátký, nejčastěji akrobatický výstup, kterému publikum s velkým entuziasmem tleská.
Expoziční scéna trvá dlouho, avšak od prvního momentu je jasné, že energie, která ze všech vystupujících nezadržitelně tryská, se před diváckou tribunou rozhodně nezastaví.
Část účinkujících si mezitím obleče barevné dresy (nelze si okamžitě nevzpomenout na hodiny tělesné výchovy a jejich nechvalně proslulý zápach) a s prvními ozvěnami driblování a píšťalky začíná hra.
Vybíjenou hrál u nás snad každý. Pro někoho šance dokázat ostatním, jak je hbitý a silný, zatímco pro jiného stvrzenka jeho nešikovnosti a absence kamarádů.
Jeden z chlapců se urputně snaží získat post kapitána, s obdivuhodnou vervou sebou mrská, běhá, skáče a snaží se prosadit, ale jako kdyby ho nikdo nevnímal. Všichni na jeho hysterickou show jen nechápavě hledí.
Pavlína z generace mileniálů zas vybíjenou zbožňuje a kapitánkou byla vždycky, a tak se jí jednoduše stává znovu a ve svém monologu vysvětluje, proč je to tak správně a proč se jí tato pozice tolik zamlouvá.
Přerušuje ji však jiný účinkující z generace současných teenagerů, aby jí oponoval a poukázal na stinné a často kruté stránky této emblematické hry hodin tělocviku.
Nakonec se snaží názor vyjádřit všichni hráči, a tak dochází k hlasování – ano, ne, uprostřed – a každý se postaví na patřičnou stranu. S tímto principem se v průběhu představení pracuje opakovaně, jelikož palčivých otázek dotýkajících se nejen života dospívajících se objevuje mnoho.
Intimita a tlak
Performeři obou generací (dohromady jich v inscenaci vystupuje devatenáct) se oslovují svými skutečnými jmény. Z jednotlivých výstupů je cítit jejich vzájemná sounáležitost a přátelství. Účinkující se dotýkají závažných témat dospívání, pro něž často ve veřejném prostoru neexistuje místo.
Inscenace tematizuje tlak okolí a rodiny na studijní výsledky, absolutní dezorientaci v současném světě nebo třeba strach z dospělosti. Intimní čtení z deníku (deníkové záznamy se v inscenaci objevují vícekrát) jedné z mladších performerek poukazuje na častou nejistotu, sebezpochybňování a tlak.
Ukazuje se však, že podobně rozviklané momenty zažívají také příslušníci generace mileniálů, na něž je kladen tlak a očekávání v jiných oblastech. To, jak zvládají požadavky okolí, však může vypadat často velmi podobně.
Právě v takových intimnějších scénách se projevuje odlišný způsob herectví: dospívající performeři často působí svými náznaky přehrávání paradoxně autentičtěji než zkušení profesionálové, z nichž jsou přece jenom místy cítit mírné manýry táborových vedoucích.
Závažnost probíraných témat se různí, avšak princip inscenace zůstává po dohrané „vybice“ víceménně neměnný – v jednotlivých scénách vždy jeden nebo i několik performerů (často namíchaných z obou generačních týmů) představí svoje téma či problém, který chtějí řešit, ale nevědí jak. To se týká jak těch mladších, tak starších.
Často komické scény (jeden z performerů předčítá z deníku dospělé performerky Lucie, která si ho ve svém pubertálním věku psala jednoduchou, úsměvně teatrální angličtinou) střídají naopak scény, z nichž je cítit samota, zmatenost a absence porozumění.
Obě skupiny jako by stále hledaly někoho, kdo jim poradí, aniž by na oplátku od nich očekával něco nazpátek. Dospívající tak vedou nekonečné dialogy s rodiči nebo autoritami, které je neslyší nebo nechtějí slyšet, zatímco mileniálové vedou disputaci se společností a jejími zajetými konvencemi.
Z představení První rána kapitána sálá opravdu velká energie. Všechny přítomné zaplavuje vlna pospolitosti a radosti z nasazení všech performerů. Nelze nezaznamenat, že se na projektu podíleli účastníci jako kolektiv.
Na povrch tak prosakuje i jiná, velmi zásadní funkce divadla (na kterou se v mainstreamovém proudu divadelního dění často zapomíná), a to koncept divadla jako terapie.
Autentičnost každého performera dodává představení sílu a něžnost, která působí zejména v intimnějších deníkových scénách dojemně a bez nánosu patosu. Herci opravdu spoluhrají výborně a ukazují tak, jak lze nejen v divadle stavět mezigenerační mosty, které nabízí vzájemně obohacující sebereflexi.
První rána kapitána: 6. 3. I 7. 3. – vyprodáno I 20. 4. I 21. 4. I 13. 6. I 14. 6.
