Na konci května představíme premiéru inscenace Kytice, my homeland, která vychází z textů K. J. Erbena
Sbírku 13 balad inspirovaných lidovou slovesností napsal Karel Jaromír Erben v roce 1853. Režisérka Eliška Říhová s dramaturgyní Alžbětou Novákovou tyto notoricky známé příběhy čtou jako metaforu ke komplikovanému vztahu dítěte a rodiče. Ten podle nich po generace oboustranně protkává strach ze selhání. Autorky postavu matky vnímají jako univerzální pravzor bez ohledu na gender, a proto se s ní diváci setkají v mužském obsazení v podobě Michala Kerna. Další divadelní projekt v produkci vršovické kulturní křižovatky Kytice, my homeland čeká premiéra 26. a 27. května.
Kytice bez českého folkloru
Poklad, Svatební košile, Polednice, Zlatý kolovrat, Vodník nebo Dceřina kletba… Čím nás tyto příběhy dodnes oslovují? Eliška Říhová v připravované inscenaci zůstává věrná původním textům, ale vytváří z nich svou vlastní svébytnou koláž. Drží se v ní zásadních témat, jakými jsou vina a odpuštění, osudovost, vztah k času nebo koloběh života. Podle režisérky se ale text Kytice pravidelně inscenuje stále tentýž způsobem – jako prvoplánově děsivé pásmo balad, v němž vystupuje Vodník jako příšera z jezera a Polednice jako strašidlo, co unáší děti. V inscenaci Kytice, my homeland hledá s tvůrčím týmem jinou cestu.
„Cítila jsem velkou lítost nad tím, jak se s textem Kytice nakládá, a chtěla jsem upozornit na to, že když se text vyjme ze zažitých kontextů, otevírá ještě hlubší obsah. V našem pojetí vztahujeme balady (nebo jejich fragmenty) ke vztahu matky a dcery. Jedná se o archetypální lidskou vazbu, a proto nepotřebujeme český folklor a křesťanské pozadí. Právě to, že je text nadčasový, mu umožňuje fungovat mimo zavedené rámce, například v prostředí co-workingové kanceláře nebo moderního bytu,” popisuje Eliška Říhová.
Komplikovaný vztah rodiče s dítětem
Vztah matky a dcery je východiskem většiny balad a také hybatelem jejich děje. Kytice, my homeland se zaměřuje jak na situaci konkrétní matky, která zabije své dítě, tak na archetyp stvořitelky, která v rukou třímá celý svět. Autorky dodávají, že v inscenaci vypráví příběh matky, která má nekonečný počet pokusů na to, aby dovedla k dospělému životu svoji dceru. Dítě v Kytici sice opakovaně umírá, ale také se znovu a znovu rodí.
Eliška Říhová k tématu dodává: „Vztah matky a dcery je pouto, které z našeho světa nikdy nezmizí. Vždycky se k němu budeme všichni vztahovat a Erbenův text pojmenovává palčivá místa téhle mezilidské vazby: jak vyvážit nutnost vydělávat peníze a péči o dítě (Poklad), jak zvládnout dětský pláč (Polednice), co se stane, když rodič nechce pustit dítě žít vlastní život (Zlatý kolovrat, Vodník) nebo jak unést, že mi moje dítě nikdy neodpustilo (Dceřina kletba). Pro současného diváka, který texty Kytice velmi pravděpodobně zná, může být inspirativní slyšet zmíněné fragmenty balad v naprosto současném, námi vybudovaném příběhu matky samoživitelky.”
Michal Kern coby matka
Navzdory genderu ztvární postavu matky herec Michal Kern. Rodák z jižní Moravy získal za hlavní roli ve filmu Arvéd Českého lva. Několik let působil v Divadle v Celetné, ztvárnil několik rolí v Národním divadle a v současnosti ho můžete vidět mimo jiné ve Studiu hrdinů. Eliška Říhová si ho vybrala pro jeho smysl pro přesnost, vztah k pohybovému divadlu a duchovnímu založení. Michal Kern v Kytici, my homeland ztvární archetyp matky–stvořitelky a ničitelky, ale také konkrétní matku, která neví, jak dostat od počítače své dítě. „Myslím si, že v mých inscenacích se snažím poukazovat na to, že rodičovská role je princip, který není vázaný na pohlaví. Že jde o hlubší pojetí toho, co znamená mít k někomu absolutní celoživotní vazbu,” přibližuje Říhová.
Michal Kern režisérku doplňuje: „Já jsem matku nikdy nehrál. A vlastně jsem nehrál nikdy ani otce. Myslím si, že výzva pro mě není v tom, jestli budu hrát ženu, o to nám vlastně vůbec nejde. Výzva ale bude přesně trefit ten princip mateřství, ten archetyp matky ve mě. Vnitřně si ohmatat ten verš a najít v něm osobní výklad, probádat jeho vrstvy. A taky aby to všechno prostoupilo tělem a pohybem.”
Kolovrat jako metafora našich životů
Dceru v různých vývojových stádiích zhmotní Lukas Blaha Bliss, Sára Vosobová a David Petrželka. Scénografie se zhostí Jan Tomšů a kostýmy navrhuje Linda Boráros, která se ve Vzletu již podílela na inscenaci Objal mě bůh a nic. Hudbu ke Kytici, my homeland vytvoří Ivan Acher. V inscenaci bude účinkovat i profesionální přadlena Dita Fialová, která bude během představení příst vlnu na kolovrátku jako připomínka toho, že vše běží kupředu a nikdy se nezastaví. Zhmotní tak metaforu, která zní celou inscenací a stala se také podtitulem Kytice, my homeland: „Toč se a vrč můj kolovrátku, všecko ve světě jen na obrátku, a život lidský jako sen…” Režijně-dramaturgická dvojice Elišky Říhové a Alžběty Novákové se do Vzletu vrací po vytvoření úspěšné inscenace Příchozí o vztahu lidí na vozíku a jejich asistentů. Kytice, my homeland v premiéře 26. a 27. května bude vyvrcholením třetí sezóny vršovické kulturní křižovatky.
