Humans of Vzlet:
Štěpán Gajdoš
Připravili jsme si pro vás nový rozhovorový seriál HUMANS OF VZLET, ve kterém vám každý týden přineseme rozhovor s osobností, která je nám blízká. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé, kteří nás inspirují.
Další osobností, se kterou si povídáme, je režisér, scenárista a herec Štěpán Gajdoš. Vystudoval herectví na konzervatoři v Brně a režii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU. Zabývá se především tvorbou autorských inscenací a velkou část jeho tvorby tvoří divadlo pro děti.
Zabývá se také zkoumáním nových médií například v interaktivním audiowalku odehrávajícím se v areálu Holešovické tržnice pod hlavičkou souboru Pomezí s názvem Neviditelná tržnice. S Ondřejem Pšeničkou spolupracoval na on-line kouzelnické show Magnolia, ke které se mohou připojit diváci z celého světa prostřednictvím aplikace Zoom. V site specific inscenaci Divadla KULT Deus Ex Machina zpracovávající téma umělé inteligence propojil technologie s pro divadlo netradičním prostorem kostela.
Rozhovor se Štěpánem Gajdošem vede divadelní lektorka Petra Šavrdová.
DL: Divadlo pro děti nebo divadlo pro dospělé?
ŠG: Dopoledne divadlo pro děti a večer pro dospělé.
DL: Cukrová vata nebo zmrzlina?
ŠG: Zmrzlina.
DL: Podcast nebo televizní dokument?
ŠG: Televizní dokument.
DL: Otázky na úvod byly od sebe možná zdánlivě hodně vzdálené, ale ty se se všemi těmito fenomény jako režisér potkáváš. Jsi velký dobrodruh i mimo divadlo?
ŠG: Myslím si, že jo, ale zároveň mě divadlo zaměstnává docela dost, takže mi nedovoluje být úplně velkým dobrodruhem i ve volném čase. Mám svým způsobem rád nějaký svůj určitý druh pohodlí, ale zároveň i výzvy. Nejen v divadle.
DL: Velice často se pouštíš do inscenací, které jsou pro divadelní ztvárnění experimentem. Co pro tebe bylo prozatím tou největší profesní výzvou?
ŠG: To se složitě říká, protože výzvou je pro mě opravdu každá ta věc. Asi nejnáročnější projekt byla zatím inscenace Deus ex machina, kterou jsme dělali pro ústecký Kult. Odehrávala se v kostele a součástí bylo mnoho technologií, na kterých ta inscenace závisela. Ony bohužel různě nefungovaly, a to způsobovalo, že jsme to v tom kostele připravovali třeba do čtyř do rána. Ještě k tomu to bylo na konci září, takže tam byla šílená zima. I přes ty drastické podmínky se ale stala mou srdcovou záležitostí.
DL: Ve Vzletu si režíroval druhý díl oživlého podcastu 5:59 s podtitulem Kde domov můj? Kde ty jsi doma? A jak tato otázka propojuje jednotlivá témata, se kterými se diváci ve Vzletu potkají?
ŠG: Já jsem doma tady v bytě v Praze. Jestli si to přečte moje máma, tak mě zastřelí. Zároveň i hodně cestuji kvůli práci. Teď zkouším v Českých Budějovicích, potom budu zkoušet v Brně, takže je pro mě vlastně svátek, když se mi podaří na tom bytě strávit víc dnů za sebou. A co se týče těch témat, tak ten rozstřel je docela velký, ale všechna se k tomu opravdu nějakým způsobem pojí. Díváme se například na politickou stránku naší země, nebo se část týká cestovatele, který reflektuje rozdíly mezi naším cestováním a cestováním v Indii. Anebo se zamýšlíme nad tím, jak vnímáme zvuk v prostředí, ve kterém žijeme.
DL: Co mají diváci od formy oživlého podcastu vlastně čekat?
ŠG: Je to specifický druh zážitku, protože to není ani úplně divadlo, ale ani úplně normální podcast. Je to jeho jevištní podoba, kde je oživován skrze převážně live cinema nebo různé filmové dotáčky či PowerPoint prezentaci.
DL: Posloucháš sám rád podcasty?
ŠG: Mám podcasty rád a poslouchám je, ale vyžaduji od sebe velkou pozornost, abych je byl schopný vnímat. Jsem člověk, kterému když ve filmu něco unikne, musí si ho přetočit zpátky. Když si představím, že bych měl při poslechu třeba vařit nebo se sprchovat, tak mi to dělá strašný problém. Musím tedy hodně pečlivě vybírat, co a kdy chci poslouchat.
DL: Od podcastu se přesuneme k cukrové vatě, která se objevuje v batolecí pohádce Dezert od Studia Damúza. Jak vznikla tahle spolupráce?
ŠG: Tohle už je třetí společný projekt. Studio Damúza vyhlašuje jednou za rok open call pro studenty DAMU a já se ještě na studiích přihlásil. Vznikla inscenace Maryša live, adaptace původního textu, která se odehrávala v prostoru kavárny v Nuslích. Potom jsme se začali bavit, že by mohla vzniknout nějaká pohádka, a přišla Řeka. Ta byla docela úspěšná, jezdili jsme s ní po různých festivalech. Když jsme se vraceli ze zájezdu z Francie, tak jsme se bavili v autě, že by bylo vtipné udělat teď třeba poušť z cukrové vaty – místo písku cukr. Cesta z Francie trvá dlouho a na jejím konci bylo jasné, že ta inscenace musí vzniknout.
DL: Máš nějaké další zkušenosti s divadlem pro děti ať už jako tvůrce nebo jako divák?
ŠG: Divadlo pro děti tvoří velkou část mé tvorby. Nově jsem teď navíc kmenovým režisérem v Malém divadle v Českých Budějovicích, kde se primárně věnujeme dětskému divadlu. Sám navštěvuji dětská představení hodně rád, protože mě baví ta hravost a fantazie. Navíc pokud je inscenace kvalitní, tak se jí daří skrze jednoduché prostředky sdělovat leckdy větší myšlenky než jiným divadelním žánrům.
DL: Jaká divadelní výzva je teď před tebou?
ŠG: Teď momentálně zkoušíme v Malém divadle inscenaci Jihočeská odysea, kterou režíruji spolu s Petrem Haškem. Divadlo na lodi, která opravdu čtyři hodiny pluje, jsem ještě nedělal. Do konce sezóny mě pak ještě čeká projekt v divadle Polárka, jedná se o inscenaci pro teenagery, která pojednává o tématu prvního sexu. Specifické téma pro náročnou diváckou skupinu. Na to se moc těším a jsem zvědavý, jak se to ještě vyvine. Jsem prostě dobrodruh.
DL: Jsi sám vzletím divákem? Byl jsi na nějakém „nevlastním“ představení nebo se chystáš?
ŠG: Já mám Vzlet hodně rád, protože mám pocit, že má takovou příjemnou a sympatickou energii. Točí se tady dobří lidé a děje se tu spousta věcí. Hodně výrazný zážitek jsem měl s inscenací Objal mě bůh a nic. Byl jsem na premiéře a potkal jsem tam spoustu lidí, kteří se s Léblem znali. Pro mě už je to člověk, kterého jsem osobně nezažil, jenom jsme se o něm učili. Ale to množství lidí, kteří se s Léblem setkali, nějak jim výrazně zasáhl do života nebo chodili na jeho inscenace, a proto se rozhodli dělat divadlo, se nakumulovalo na té premiéře, a to byl silný zážitek.
