Rozhovor s tvůrci inscenace Prokletí
Petrem Erbesem a Borisem Jedinákem
Ve Vzletu se připravuje první premiéra roku 2026. Režiséři a dramaturgové Petr Erbes a Boris Jedinák se inspirovali v období Protektorátu Čechy a Morava. Vzniká tak inscenace Prokletí, skutečný příběh českého magického odboje, který divákům přinese intenzivní imerzivní divadelní zážitek. Premiéra se uskuteční 28. března 2026, první reprízy hned 30. a 31. března.
Své kolegy zpovídala Anna Klimešová.
Ahoj Kluci, díky, že jste si udělali čas.
1) V jaké fázi zkoušení nové inscenace Prokletí teď jste? Je něco, co vás dosud překvapilo/potěšilo/vyděsilo?
Petr: Jsme na začátku zkoušení, ale už se nám stala jedna podezřelá věc. První den jsme fotili plakát u starého stromu porostlého břečťanem vedle Vzletu. Stála vedle něj Magda s hořícím mečem. Ještě tu noc strom spadl. Mám se to snažit nějak vysvětlit?
Boris: Zároveň se některým členům týmu začaly zdát hodně podivné sny. Dokonce i těm, kteří jsou vůči nadpřirozenu většinu času rezistentní. Téma si nás zkrátka začíná omotávat kolem prstu.
2) Kdy jste poprvé narazili na příběh Jana Kefera a co vás na něm nejvíc fascinovalo? Čím je podle vás jeho příběh aktuální i dnes?
Boris: Příběh českých hermetiků ze skupiny Universalie, kteří se pokusili provést magický útok na Hitlerův astrál, nám v hlavě leží už vlastně docela dlouho. Vzpomínám si, že na něj poprvé narazil Petr v práci historičky Kristýny Bernardové. Do jeho inscenování jsme se chtěli pustit už několikrát, ale nikdy jsme k tomu nevycítili ten pravý moment. Ten jsme vycítili až nyní ve Vzletu.
Petr: Jan Kefer se snažil změnit svět způsobem, který pro nás může být těžko pochopitelný, ale myslel to naprosto vážně. Mám pocit, že mnoho lidí, kteří jsou aktivní a snaží se ovlivnit věci kolem sebe se setkávají s tím, že je veřejnost vnímá jako nepochopitelné nebo směšné. V tom mi jeho příběh připadá nesmírně aktuální, protože vždycky je jednodušší rezignovat než se vystavit možnosti, že by snažení někomu připadalo zbytečné nebo směšné.
3) Jakým způsobem vzniká scénář k inscenaci? Do jaké míry pracujete s historickými fakty a do jaké s autorskou interpretací?
Petr: Příběh Jana Kefera je neuvěřitelně zajímavý a tvoří jádro inscenace, kolem kterého se vztahujeme k současnosti. Zajímá nás, kde je naše role v dějinách. Jestli jsme spíš komparz, nebo hrajeme hlavní role.
Boris: Takovou navracející se otázkou pro nás během zkoušení je: Jak můžeme z pozice jednotlivce ovlivnit vývoj světových událostí? A jakou sílu může mít opravdu niterné přání? Příběh českého magického odboje chceme proto vyprávět skrz rámcovou situaci natáčení ve filmových studiích, kde vzniká film o magickém odboji. Chceme tak zobrazit nejen příběh českých hermetiků v době protektorátu, ale i samotný proces, jak ho vlastně dneska dokážeme uchopit? Nezkoušíme podle předem daného scénáře, ale výsledný tvar hledáme společně s herci skrz improvizace a debaty.
4) Jakou může mít podle vás myšlenka sílu? A proč je toto téma v současnosti důležité?
Petr: Magie říká, že ve chvíli, kdy si svět dokážeme představit jiný, tak se takovým opravdu stane. Neexistuje tady vlastně jasná dělící čára mezi představou a realitou. Jakmile tohle budeme aplikovat na současnou politickou realitu, možná získáme i nový způsob, jak se k ní vztahovat.
Boris: A ve chvíli, kdy se určité myšlence odevzdá nejen sám jednotlivec, ale celá skupina lidí, pak dokáže přetvářet skutečnost podle své vůle. Jinými slovy, jak se říká: když uznáme, že je nějaká situace reálná, pak je pro nás reálná ve všech svých důsledcích.
5) V textu zmiňujete i současné paralely – například postavy jako Donald Trump nebo Vladimir Putin. Nakolik je Prokletí komentářem dnešní politické reality?
Petr: Prokletí je v první řadě o současnosti. O našem vztahu k útlaku a jeho přehlížení, o možnostech ho zastavit.
Boris: A také o tom, jak je někdy nebezpečně snadné se ztratit sám sobě, když se před námi otevírají příležitosti mít nad druhými moc. Ať už skrz magii, slávu, vědomosti…
6) Proč jste se rozhodli zasadit příběh do prostředí filmového ateliéru? Jakou roli hraje scénografie Antonína Šilara?
Petr: Má to několik důvodů. Jedním z nich je naše přání vytvořit intenzivní divadelní zážitek, který v běžném kukátkovém divadle není možné zprostředkovat. Zároveň je pro nás filmový set a jeden natáčecí den vlastně metaforou magie a našeho vztahu k ní. Film ani svět nedokážeme pochopit za jeden den.
Boris: Stejně jako Tonda Šilar, i kostýmní výtvarnice Jitka Hudcová a hudebník Tomáš Procházka mají bohaté zkušenosti z prostředí filmového natáčení, do kterého jsme s Petrem zatím neměli možnost sami proniknout. Fascinuje nás na něm, jak je v něčem strašně vzdálené divadelnímu zkoušení, ale přitom samo o sobě nese spoustu divadelně nosných situací.
7) Za čím by mohli diváci přijít. S jakými postavami se mohou setkat a proč by měli inscenaci vidět?
Petr: Jak často se dostanete na filmový plac, kde máte všechny hvězdy nadosah? A kdy naposledy jste si s nimi mohli zahrát ve vysoko rozpočtovém filmu? Stačí takhle? 😊
8) Co byste si vy sami přáli změnit „magickým zásahem”, kdyby to bylo možné? Věříte, že umění může měnit realitu?
Boris: Mě umění mění realitu vlastně docela často, a to je i věc, co mě na něm nejvíc fascinuje. Ale kdybych mohl vyslat magický impuls a zapůsobit tím na společnost, přál bych si posílit v každém z nás schopnost naslouchat, ve smyslu rozumět druhým. Zkusit se na příběhy ostatních podívat z jejich úhlu pohledu.
Petr: Přál bych si do světa vnést větší laskavost. K druhým lidem i k sobě samým. A myslím, že zrovna v tom může hrát umění obrovskou roli.
