Humans of Vzlet:
Stela Joudalová
Divadelní lektorka: Ty jsi členka režijně-dramaturgického týmu inscenace První rána kapitána. Co tě do tohoto projektu přivedlo a co si z něj odnášíš?
Stela Joudalová: Přivedla mě asi touha tvořit. Nebyla jsem tímto směrem vychovávaná a trvalo mi dlouhou dobu, než jsem v tom dokázala sama nějak prorazit, najít se v tom a třeba si vůbec dovolit otevřít se tomuto směru. V naší rodině jsou totiž „umělci” za ty divné a úplně k ničemu.
A co si odnáším? Asi prvek toho autorství. Je mi hodně blízký a ve své tvorbě se k němu často vracím. Do všeho, co tvořím, musím dát kus sebe, jinak to pro mě není dostatečně dobré. Bylo pro mě hodně inspirativní hledat v tak velké skupině společný způsob, jak naše autorství a zkušenosti převést do divadelního jazyka tak, aby to mohl strávit i divák. Zároveň jsem cítila, že jsem do toho dala svou zkušenost a vyjádřila jsem tam sama sebe.
DL: Často se chodíš dívat na reprízy. Vnímáš ze svého pohledu, že se inscenace někam posouvá nebo že se nějak mění?
SJ: Myslím si, že se vždycky mění. Ale nevidím to tolik na jevišti, jako to spíš cítím v hledišti.
Hodně záleží na tom, jestli je to dopolední nebo večerní představení, jaká skupina lidí se tam sejde, jak moc jsou diváci napojení na dané téma. Když jsou tam děti, tak v některých scénách cítím, že na ně ta tíha nedolehne tolik, ale u dospěláků mi přijde, že to všichni cítíme společně.
DL: Občas si mnou zpovídána v rámci dramaturgického úvodu nebo diskuze s tvůrci po představení. Jaké je pro tebe mluvit o díle, na jehož zrodu ses podílela?
SJ: Zvláštní, protože mi přijde, že mluvit o své tvorbě je to nejtěžší. Cizí práci můžeš vidět trochu z nadhledu. Ale myslím si, že postupem času jsem si už osahala ten jazyk, jak o tom mluvit. Podílela se na tom velká škála lidí, takže si dávám pozor, abych zdůraznila, že reflektuji pouze svou vlastní zkušenost.
DL: S komunitou Vzletu jsi zůstala v kontaktu i nadále, protože ses zapojila jako účastnice workshopů a návštěv představení v rámci cyklu Nová generace (2024). Co tě k tomu zlákalo?
SJ: Asi touha poznat víc zákoutí v divadle? Při zkušenosti s První ránou jsem pocítila jen pár částeček toho celého obřího kolektivního těla, takže jsem ho chtěla poznat více. Přemýšlela jsem také o tom, že divadlo má strašně moc forem, například si ho můžeme vzít jen do uší a tvořit si ho vlastní imaginací. Takže jsem se rozhodla poznat divadlo a jeho možné formy víc do hloubky.
DL: Posunula tě Nová generace nějak v tom, co bys do budoucna chtěla dělat?
SJ: Asi se k tomu budu pořád vracet. Těch impulzů bylo hodně. Zatím je pořád čerpám, nechávám je v sobě kynout a určitě se z toho něco zrodí. Nevím, co bude, ale určitě mě to formuje tím, že mám více zkušeností, vědomostí i kontaktů.
DL: Pro koho tedy podle tebe Nová generace je? Kdo by se do ní měl přihlásit?
SJ: Já si myslím, že Nová generace je pro lidi, kteří chtějí pořád objevovat a možná ještě úplně nenašli tu svou jednu věc, ve které se chtějí profilovat. Jde o to, být otevřený novým věcem.
Zároveň tu můžete poznat lidi, kteří se zajímají o podobné věci jako vy. Určitě tu najdete komunitu nebo nějakou spřízněnou duši.
DL: Máš ve Vzletu nějakou inscenaci, na kterou se chystáš?
SJ: Určitě, ale ráda chodím do divadla naslepo, takže vám nepovím, na co konkrétně. Každopádně se chci jít znovu podívat Objal mě bůh a nic. To mi nestačilo jednou. Svým způsobem mi to udělalo zmatek v mých vlastních myšlenkách a potřebuji na to jít znovu, abych je nějak poskládala zpátky. Pořád nad tím přemýšlím a podruhé v inscenaci určitě najdu i další věci, které jsem předtím neměla šanci objevit.
