Humans of Vzlet: <br />Veronika Bednářová

18 / 11 / 2024

Humans of Vzlet:
Veronika Bednářová

V rámci našeho rozhovorového seriálu HUMANS OF VZLET vám přinášíme rozhovory s osobnostmi, které jsou nám blízké. Herci, umělci, muzikanti, ale i vzletí sousedé, kteří nás inspirují.

Patnáctou osobností HUMANS OF VZLET je kulturní novinářka, zahraniční reportérka i pedagožka Veronika Bednářová. Po dvouletém magisterském studiu uměleckého managementu v New Yorku (Fulbrightovo stipendium) nastoupila do Reflexu jako zahraniční reportérka, kde působila až do letošního roku (tedy celých 23 let). Za reportáže z USA a Jižní Afriky získala čtyři hlavní výroční vydavatelské ceny společnosti Ringier, poté vydala knihu reportáží Má americká krása, která vyšla také jako audiokniha. Od roku 2002–⁠2019 byla šéfredaktorkou česko-anglického Festivalového deníku na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, nejen odtud také pocházejí její původní rozhovory se zahraničními osobnostmi (Richard Gere, Robert De Niro, Susan Sarandon, Robert Redford, Morgan Freeman, Harvey Keitel, Antonio Banderas, John Travolta, Mel Gibson, Charlie Kaufman a mnozí další).

Do historie Vzletu se vtiskla jako lektorka divadelní reflexe Jak psát o divadle? v rámci série workshopů pro mladé divadelníky Nová generace.

Rozhovor s Veronikou Bednářovou vedla divadelní lektorka Petra Šavrdová.

Petra Šavrdová: Od ledna přednášíte na New York University umění reportáže a kousek svého know-how jste přinesla i účastníkům Nové generace v rámci workshopu Divadelní reflexe. Co se snažíte studentům předávat a co naopak předávají oni vám?

Veronika Bednářová: Kurz Travel Writing na pražské pobočce New York University je pořádán v rámci tamní katedry žurnalistiky, studenti během semestru podnikají z Prahy výlety do různých evropských zemí a o svých cestách pak píší. Snažím se je zbytečně nesvazovat přísnými pravidly – ostatně cestopis jako takový je žánrově neukotvený, může být zpracován jako profil, úvaha, reportáž, feature, fejeton, či deník. V dnešním světě sociálních médií jsou i studenti pro mě velkou inspirací, bavíme se kupříkladu o tom, zvládne-li vám AI připravit spolehlivý cestovní itinerář, nebo zda přežijí tištěná média, která dle předpovědí už dávno neměla existovat.

PŠ: Na začátku roku jste po 18 letech opustila časopis Reflex. Na jaký typ zpravodajství se chcete zaměřit do budoucna a na jaké platformě? 

VB: Plány i možnosti tu jsou, takže stay tuned!

PŠ: V rámci filmového festivalu v Karlových Varech jste vedla mnoho rozhovorů se zahraničními hvězdami. Které setkání pro vás bylo něčím obohacující?  

VB: Úplně první rozhovor s hvězdou mi vyšel ve druháku během studií divadelní a filmové vědy FF UK. Měl tři otázky a tři odpovědi. Tehdy začínající profesionální divadelní režisér Petr Lébl k němu místo své portrétní fotky načrtl černým fixem vlastní karikaturu. Zjistila jsem, že i prostřednictvím rozhovoru lze svobodně vyprávět příběhy. No a dál to byl vlastně přirozený vývoj: rozhovory jsem pak psala do Divadelních novin a do Reflexu, i později, během pobytu ve Spojených státech, mě bavila setkání se zajímavými lidmi. Ve volném čase občas vznikaly mé zahraniční reportáže, které nakonec vyšly souhrnně v knize Má americká krása. V podobné praxi jsem pokračovala i při pobytu v Jihoafrické republice a Velké Británii, zároveň se přidala vámi zmiňovaná dlouholetá spolupráce s MFF Karlovy Vary v rámci Festivalového deníku… Ale ptáte-li se na jedno jediné zásadní setkání, myslím na Madeleine Albrightovou – pro její statečnost, milou povahu, vtip, moudrost i nehynoucí demokratické ideály. Znáte její citaci „V pekle existuje speciální místo pro ženy, které nepomáhají ostatním ženám“?

PŠ: Byla jste v poslední době na nějakém představení ve Vzletu či se chystáte?  

VB: Chodím do Vzletu na Vostopětku a v minulé sezóně jsem tady viděla derniéru inscenace Should I stay or should I go? režisérky Anny Klimešové a dramaturga Petra Erbese. Sešlo se i výborné publikum, ráda jsem zůstala i na besedu po skončení představení, proces vzniku tohoto „simulátoru rozhodování“ je zajímavý a tvorba souboru 11:55 svěží, netradiční a inovativní. Jinak se do Vzletu chystám na inscenaci Kytice, My Homeland režisérky Elišky Říhové. Těším se na její interpretaci, zajímá mě v širším kontextu. Tyhle Erbenovy hororové verše čtou od 19. století povinně další a další generace českých dětí a je dobře, že se někdo ptá proč.